Jdi na obsah Jdi na menu
 


Utah - reportáž Petra Topiče (MF DNES)

27. 5. 2008

V zarostlém dolíku se krčím již nějaký čas a neodvažuji se vykrčit hlavu. V tom mi k nohám přiskáče syčící váleček. Instinktivně vyskočím a vrhnu se pryč. Prásk. Neslyším, tělo mi zasype dávka kukuřice - umírám, nepřítel mě dostal "popcornovým“ granátem, navíc mého zmatku využívá "německý“ sniper a ukončí mou agonii zásahem do boku. Jsem mrtev.

Tedy byl bych, kdybych byl na skutečné pláži v Normandii roku 1944.

Místo toho mé tělo "vychládá“ na svahu nedaleko Přelouče. V bývalém lomu, jehož stěny a okolní lesy poskytují kulisu pro souboj asi sedmdesátky bojovníků, mě "dorazila“ 6 mm velká plastová kulička.

Té a tisícům jí podobných v této hře patří hlavní role. Účastním se totiž airsoftového klání.

Vlastně je to hra na vojáky. Mně to však připadá jako hodně akční divadelní kus. Podstata je asi tato: najít a zneškodnit protivníka - nic pro pacifisty a útlocitné povahy. Nikdo však neumírá, ani obvykle nebývá skutečně zraněn. Jen se na určitý čas nemůže účastnit hry.

A když dodržujete základní pravidla, jako je nošení kvalitních brýlí, je hra celkem bezpečná. Jestliže se přenesete přes morální problém že "na lidi se přece nestřílí“, zažijete něco, co jste nezažil nikdy dříve.

"Baví mě to čekání a hledání. Jsi na lovu - na nejnebezpečnějšího predátora na světě, na člověka,“ říká Martin, který o airsoftu vydává časopis.

Jako každá jiná, neobejde se ani tato hra bez jeviště, kulis či kostýmů. Základem je však kvalitní scénář.

Ten dnešní vymyslel Wittmann, v civilu historik pro soudobé dějiny, v poli však důstojník 38. divize pancéřových granátníků Nibelungen. Inspiraci mu poskytla skutečná událost, a to výsadek 101. a 82. americké divize v týlu nepřítele, který předcházel vylodění v Normandii.

Scénář spojencům předepisuje několik úkolů, jako např.. lokalizování nepřítele, zneškodnění jeho houfnice a palivových zásob. Třešinka však přijde až na závěr v podobě dobývání obsazené pláže. Čeká nás běh přes zaminovanou pláž, kde nás budou mít "Němci“ jako na dlani.

A pak přijdou dva bunkry na vrcholu srázu, který se černá postavami v uniformách.

"Přijeli kluci z celé republiky, klobouk dolů,“ pochvaluje si účast Wittmann, jemuž příprava akce zabrala několik dní.

Aby hra měla to správné grády, je třeba sezvat co nejvíce hráčů. V tom je však problém, ne každý tým je prověřený a nemusí hrát fair-play. A to je u airsoftu základ. Když vás někdo kuličkou, která na rozdíl od paintballu nenechává stopy, trefí, je hráč povinen zahlásit zásah.

A pak jsou tu kostýmy. Například hrajete hru o II. světové válce. Jak by to vypadalo, kdyby vám po poli běhali vojáci s ultramoderní výstrojí a výzbrojí? "Je to však otázka, už jsme zkoušeli striktní pravidla pro odívání, ale přišlo málo lidí. Někteří tady na to zatím ještě kašlou, ale už je to lepší,“ hodnotí "mundůrornung“ Wittmann.

Hra se rozjíždí nevinně. Brouzdáme se podzimem zalitou loukou. Po pravé straně máme les, který je cítit houbami. Pohodu však brzy zažene zaštěkání samopalu a svist prvních kulek.

"Medik!“ volá kluk necelé dva metry ode mě (není skutečně zraněný, přivoláním zdravotníka, který jej ošetří, si může zachránit život a pokračovat ve hře). Svalím se do vlhké trávy.

"Rychle do lesa, vy tam vpředu, rychle se zanořte, jste tam na ráně,“ křičí velitel. Pozdě, další zásah. Minimálně dalších třicet minut si zasažený nezahraje a nepříliš nadšeně míří na "mrtvoliště“. Tak se říká místu, kde se zastřelení vojáci scházejí a čekají na obživnutí (tzv. refresh). To nastává podle domluvy například v předem domluvený čas.

„OK, je čas se pohnout,“ říkám si. Povystrčím hlavu a hned ji vrazím zpátky. Série kulek zabubnuje až nebezpečně blízko mě. Tak jednoduše to nepůjde.

Čekám na krycí palbu a vyrážím, proskakuji mlázím, což mě stojí poškrábané ruce a nohy od ostružin. Kličkuji mezi stromy, lesem se opět ozývá křik: "Napravo, máme někoho napravo? Pohněte se a pomozte jim. Kontakt vlevo ve dvanáct, bacha, přesouvají se...“

Postupujeme pomalu. Chvílemi útok ztrácí na síle, počítáme ztráty. Občas se mi i podaří zahlédnout nepřítele. "Je tam mezi těmi stromy,“ volám na desátníka, který přijel až z Brna.

Namíří a posílá "Němčourovi" pěknou dávku. "Nedostanu ho, je mimo dostřel,“ říká zklamaně.

"Vyplatí se jet tak daleko na jednodenní akci?“ ptám se ho, než se zformuje další útok. "Rozhodně, jeli jsme sice více než dvě hodiny, ale stojí to za to, kluci mají dobrý scénáře,“ pochvaluje si a přebíjí svého věrně vyhlížejícího Thomsona.

Víc času není, formuje se další útok.

"Dělejte, pohněte se, za pět minut je refresh,“ burcuje velitel vojáky do útoku. Není co ztratit, jestli do pěti minut nedobudeme stanovenou pozici, vrátí se všichni mrtví do hry a my přijdeme o momentální početní výhodu.

Kličkuji za jednotkou od stromu k stromu. Plesk, plesk, plesk, ozve se a já cítím štípání na hrudníku. "Zásah,“ volám. Budu nejspíš jedním z posledních mrtvých, o kterého spojenci při dobývání této pozice přijdou.

Tady je beztak dobojováno, vracíme se na výchozí pozici, kde si už někteří připravují oběd.

Polní kuchyni sice nemáme, ale menu je přesto pestré. Někdo se spokojí s bagetou z benzinky, jiný si vystačí se salámem a čtvrtkou chleba. Najdou se však takoví labužníci, kteří si na akci vozí autentickou polní stravu (pochopitelně s mladším datem výroby, než je rok 1944).

Armádní balíček s denním přídělem obsahuje snad vše, na co si vzpomenete. Základem je samoohřívací hlavní jídlo - v tomto případě košer kari, které doplňuje spousta dalších snacků a dobrot.

Po krátké siestě, která je z 99 procent vyplněna debatami o výzbroji, výstroji či dobových reáliích, vyrážíme k dalšímu střetu v lese. Ten je však pouhou předehrou k velkému finále - dobývání pláže Utah.

"Ve čtyři začne útok,“ hlásí velitel. Vyrážím raději napřed, abych si našel dobré stanoviště na focení. Jak však postupuji, objevuji jednoho schovaného "Němce“ vedle druhého.

"Běž radši jinam,“ vybízejí mě vojáci, kteří bedlivě sledují pohyb protivníka dole pod nimi. Však už se taky spojenci přesouvají na pozice. A už taky zní povel k útoku.

"Tak to si bezpečný úkryt nenajdu,“ proletí mi hlavou. Mou domněnku stvrdí hejno kuliček, které rozezvučí výdřevu bunkru. No nic, musím kolaborovat. Skáču do bunkru, ale ani tam není bezpečno.

Spojenci mají zatraceně dobrou mušku a kropí vnitřek, kde odražené kulky mydlí každého hlava nehlava. Voják s kulometem se ohání, co to jde, přesto však za chvíli hlásí zásah a stahuje se. Raději také vyklízím pole a praštím s sebou venku mezi příslušníky Volksšturmu.

Ani tady se však nedá moc vykukovat, aniž byste to neodnesli zásahem do čela. Nadto nás"americká artilerie“ zásobuje v pravidelných intervalech pyrotechnickými efekty.

Nad hlavou to práská a já využívám zmatku k ústupu. Je čas znovu zběhnout, snad se mi podaří najít nějaký úkryt.

Je to zvláštní, racionální část mého já mi říká, neblbni, je to jen hra. Ta emotivněji naladěná mě však nutí se plížit.

Ano, mám strach, krčím se v ďolíku jako králík. O chvíli později mě tam najde Brňák "Američan“. Ten je však na rozdíl ode mě odhodlaný bunkr dobýt.

Vyrážím za ním. To už však "Němci“ neberou ohled a pálí po všem, co vidí. Než "Amíka“ doženu, schytám to "popcornovým“ granátem i od snipera. Mezitím však výsadkáři bunkr vyčistili.

"Viděls někoho? Jo, hned tady v ďolíku. OK, hoď tam granát a vyrážíme,“ plánují další spojenci.

Když exploduje další, tentokrát luštěninová nálož, vyrážíme. Postupujeme po hřebenu kopce - jsme ideální cíl.

"Mám,“ hlásí desátník. "Zásah,“ volá další voják a dává ruce nad hlavu.

Tak tady to nepůjde.

Musíme vymyslet jinou cestu. "Konec palby, zastavte palbu,“ volá najednou někdo.

"Co je, co se děje?“ vzhlížíme po sobě nechápavě.

"Nikdo ani hnout, držte pozice, přijeli policajti, něco chtějí,“ nese se mezi válčícími skupinkami.

"Kde je Wittmann?“ ozývá se volání. On je pořadatel a je na něm, aby nastalou situaci vyřídil. Akce byla dopředu nahlášena, má povolení, ale kdo ví?

Z keřů a dolíků začínají vylézat upocení a zaprášení bojovníci a vyhlížejí na cestu, kde stojí blikající policejní auto.

Po deseti minutách je vše vyřízeno, hlídka odjíždí. Vše je v pořádku, pokračovat se však nebude.

Vynucená pauza "rozložila“ morálku obou mužstev a mně se naskýtá vyložená pacifistická idyla - všude samý "americký“ či "německý“ voják, všichni stojí nebo sedí a vychutnávají si mírovou cigaretu.

Akce končí, "Spojenci“ tentokrát nevyhráli a "Němci“ neprohráli.

 

Náhledy fotografií ze složky Utah II